pro Někde na ulici-Wellingtonův palác
Krátce kývla na souhlas, že by měli jít brzy zpátky dovnitř, ale když jí se tolik nechtělo za strýčkem. Ale asi by měli vážně zpět. Nechtěla, aby ji ten nájemný vrah, jak ho označili, znovu našel. A tentokrát už by nemusela vyváznout. Takže souhlasit bylo lepší. Setkat se s ním -a nebo, až bude vevnitř, rychle se vymluvit a někde se zašít.
Poté jí Victor sdělil informaci, která jí zezačátku připadala hrozně nedůležitá, ale seznámilo ji to s jedním faktem -nikdy si ten náramek nesundávat.
"To bylo... upřímné." Povytáhla obočí a pokrčila rameny. I když ji to trochu zarazilo. Taky, kdo by chtěl umřít?
Kolem bylo docela dost lidí a tak nekladla za divné, že šel někdo tak blízko k Victorovi, nicméně když už se napřahoval, nachystala se ho na to řádně upozornit, což ale nestihla, jelikož ji samotnou něco uvedlo do snu.
Mračila se a opíraje se o zeď sledovala toho -očividně- Wellingtona. Byla vzhůru jen zhrua minutku, ale už jí mozek na plné obrátky pracoval. Měřila si ho pohledem a zatím zůstávala ve stínu rohu, tváříc se hrozně otráveně, jako kdyby umírala. Což byla jediná role, kterou kdy dostala ve školním divadle, takže to měla nacvičené. Byl svázaná, bohužel. I tak se však přišoupla trochu blíž, což mohlo být trochu humorné, ale což.
"Nechci rušit Vaše zadumané civění, ale ráda bych si šla přepudrovat nos." Podotkla a odkašlala si. Na tváři jí hrál pobavený a lehce provokativný úšklebek, jaký měla vždy.
"Chci vypadat naprosto neodolatelně, až mě budete zabíjet, protože nečekám, že by jste pošpinil svou pověst a nechal mě naživu." Vytvořily se jí malé ďolíčky, když se snažila o roztomilý úsměv, který byl snad ještě více provokativní.
"Takže chci, aby Vám potom bylo líto, že jste zabil tak úžasného člověka a litoval toho do konce života, protože já bych v podstatě s takovýmhle vzhledem mohla být dvojitá agentka, že jo. A nikdo by to nepoznal. Protože herečka jsem taky dobrá. Vlastně já sama o sobě jsem úžasná, ale proto jste mě do téhle díry asi nešoupl, co?" Zamrkala v očekávání odpovědi poněkud pobaveného Wellingtona, jehož pozornost upoutala svým rádoby vtipným výstupem.
"Těší mě, že se tu bavíte, ale toto není cirkus." Pronesl svým bouřkovým hlasem, který však nepatrně zmírnil pobavený hlas, kterým vyloženě dusil smích. Těžko říct, zda měl chuť smát se dívce, nebo jejím poznámkám.
"Máš vskutku pravdu, děvčátko, nehodlám svou pověst ničitele pošpinit." Poslední slova téměř doslova plivl. A stále mu na tváři panoval povýšenecky sebevědomý výraz, kterým říkal, že je zcela nad věcí, ale to byla tak jediná věc, kterou měli v tuto chvíli společnou.
"Musím uznat, že jsi docela mazaná, ale já jsem mnohem chytřejší než nějaké pubertální děcko, dvojitý agent na jakou stranu? Zapomeň." Řekl zcela rozhodně a povýšeně se na ni podíval. Ten pohled byl, jako kdyby byla odpad. Neměla vůbec právo na život. Na mágovu krev.
"Ale kdo jsi. Holko?" Zaburácel jeho hlas místnotí tak studenou, jako chladný výraz v jeho mrtvých očích bez jiskry.
"Jako kdyby jste to nevěděl. Vy víte přeci všechno." Prskla jedovatě a zamračila se. Wellington nijak nereagoval a pohledem se přenesl na druhého. To samé udělala i ona. Prohlédla si ho a potom se pohledem opět zaměřila na Wellingtona. A tak chvíli přeblikávala mezi oběma. A potom jí začalo docházet, proč se nijak neosočil, při její poznámce o tom, že je Victor mezi mágy očividně oblíbený. On nebyl. A oni si byli tak neodmyslitelně podobní. Jenomže to byla blbost a ona to věděla. Takže nad tím přestala dumat a prostě to odmítla přijmout, zavrhla to. Ale i přes to se rozhodla stáhnout pozornost zase na sebe.
"A vy jste co? Já jenom, že Wellington zní, jako nějaké hrabství a ne jméno samozvaného budoucího vládce světa." Pokrčila rameny, jako kdyby jí bylo jedno, že tím může naštvat jednoho z nejmocnějších zlých mágů.
Krátce kývla na souhlas, že by měli jít brzy zpátky dovnitř, ale když jí se tolik nechtělo za strýčkem. Ale asi by měli vážně zpět. Nechtěla, aby ji ten nájemný vrah, jak ho označili, znovu našel. A tentokrát už by nemusela vyváznout. Takže souhlasit bylo lepší. Setkat se s ním -a nebo, až bude vevnitř, rychle se vymluvit a někde se zašít.
Poté jí Victor sdělil informaci, která jí zezačátku připadala hrozně nedůležitá, ale seznámilo ji to s jedním faktem -nikdy si ten náramek nesundávat.
"To bylo... upřímné." Povytáhla obočí a pokrčila rameny. I když ji to trochu zarazilo. Taky, kdo by chtěl umřít?
Kolem bylo docela dost lidí a tak nekladla za divné, že šel někdo tak blízko k Victorovi, nicméně když už se napřahoval, nachystala se ho na to řádně upozornit, což ale nestihla, jelikož ji samotnou něco uvedlo do snu.
Mračila se a opíraje se o zeď sledovala toho -očividně- Wellingtona. Byla vzhůru jen zhrua minutku, ale už jí mozek na plné obrátky pracoval. Měřila si ho pohledem a zatím zůstávala ve stínu rohu, tváříc se hrozně otráveně, jako kdyby umírala. Což byla jediná role, kterou kdy dostala ve školním divadle, takže to měla nacvičené. Byl svázaná, bohužel. I tak se však přišoupla trochu blíž, což mohlo být trochu humorné, ale což.
"Nechci rušit Vaše zadumané civění, ale ráda bych si šla přepudrovat nos." Podotkla a odkašlala si. Na tváři jí hrál pobavený a lehce provokativný úšklebek, jaký měla vždy.
"Chci vypadat naprosto neodolatelně, až mě budete zabíjet, protože nečekám, že by jste pošpinil svou pověst a nechal mě naživu." Vytvořily se jí malé ďolíčky, když se snažila o roztomilý úsměv, který byl snad ještě více provokativní.
"Takže chci, aby Vám potom bylo líto, že jste zabil tak úžasného člověka a litoval toho do konce života, protože já bych v podstatě s takovýmhle vzhledem mohla být dvojitá agentka, že jo. A nikdo by to nepoznal. Protože herečka jsem taky dobrá. Vlastně já sama o sobě jsem úžasná, ale proto jste mě do téhle díry asi nešoupl, co?" Zamrkala v očekávání odpovědi poněkud pobaveného Wellingtona, jehož pozornost upoutala svým rádoby vtipným výstupem.
"Těší mě, že se tu bavíte, ale toto není cirkus." Pronesl svým bouřkovým hlasem, který však nepatrně zmírnil pobavený hlas, kterým vyloženě dusil smích. Těžko říct, zda měl chuť smát se dívce, nebo jejím poznámkám.
"Máš vskutku pravdu, děvčátko, nehodlám svou pověst ničitele pošpinit." Poslední slova téměř doslova plivl. A stále mu na tváři panoval povýšenecky sebevědomý výraz, kterým říkal, že je zcela nad věcí, ale to byla tak jediná věc, kterou měli v tuto chvíli společnou.
"Musím uznat, že jsi docela mazaná, ale já jsem mnohem chytřejší než nějaké pubertální děcko, dvojitý agent na jakou stranu? Zapomeň." Řekl zcela rozhodně a povýšeně se na ni podíval. Ten pohled byl, jako kdyby byla odpad. Neměla vůbec právo na život. Na mágovu krev.
"Ale kdo jsi. Holko?" Zaburácel jeho hlas místnotí tak studenou, jako chladný výraz v jeho mrtvých očích bez jiskry.
"Jako kdyby jste to nevěděl. Vy víte přeci všechno." Prskla jedovatě a zamračila se. Wellington nijak nereagoval a pohledem se přenesl na druhého. To samé udělala i ona. Prohlédla si ho a potom se pohledem opět zaměřila na Wellingtona. A tak chvíli přeblikávala mezi oběma. A potom jí začalo docházet, proč se nijak neosočil, při její poznámce o tom, že je Victor mezi mágy očividně oblíbený. On nebyl. A oni si byli tak neodmyslitelně podobní. Jenomže to byla blbost a ona to věděla. Takže nad tím přestala dumat a prostě to odmítla přijmout, zavrhla to. Ale i přes to se rozhodla stáhnout pozornost zase na sebe.
"A vy jste co? Já jenom, že Wellington zní, jako nějaké hrabství a ne jméno samozvaného budoucího vládce světa." Pokrčila rameny, jako kdyby jí bylo jedno, že tím může naštvat jednoho z nejmocnějších zlých mágů.
